Budu mít kde bydlet?

Můj diář: Jak se v práci daří i nedaří

Není tomu dlouho, co jsem se stala projektovou manažerkou jedné pražské firmy.
Rozhodla jsem se vést si takový polopracovní diář, kam si budu zaznamenávat to důležité, co se v práci a v životě děje.
O to nejzajímavější bych se s vámi čas od času ráda podělila. Pojďme na to!

 

Katie

 

Pomodoro funguje!

V minulém díle jsme si povídali o tom, jak v práci neusínat a držet krok s kolegy workoholiky. Zkoušela jsem Pomodoro a můžu říct, že za mě to funguje. Po pracovním úseku si zajdu udělat kafe, dát si skleničku vody, nebo se jen projít. Pro některé kolegy je ale interval 25 minut moc málo. No co, někdo dává pauzu po pětadvaceti minutách, někdo po deseti hodinách!

 

Hledá se byt, zn.: se psem

Jak už to tak bývá, jakmile se vyřeší jeden problém, objeví se hned druhý a pokud možno ještě větší. V práci už neusínám a nechodím domů jako po šichtě v dole, místo toho se teď nehnu od počítače ani v noci. Nejde ale o to, že bych nemohla přestat ani na chvilku pracovat!
Včera mi během jednání s klientem majitel bytu, který si pronajímám, poslal zprávu, že mi smlouvu už neprodlouží, protože bude v bytě bydlet sám. Znáte takové to hrknutí, jako by vám někdo právě dal pěstí do žaludku?
Najít v Praze pronájem se psem, i malým, je docela výzva, takže dlouho do noci projíždím inzeráty. Ale jak už víte, já mám výzvy ráda!

Naštěstí mám ještě skoro tři měsíce čas, nejvíc ze všeho ale nesnáším zbytečnou práci. A když strávíte celé odpoledne obhlížením bytů, aby vám nakonec všude řekli, že psa ani náhodou, jste vážně trochu v depresi.

Alespoň mám eWay v mobilu, takže jsem aspoň při čekání na prohlídky mohla projíždět maily a kontrolovat průběh projektů…Počkat, není už ze mě taky workoholik?

Budu už v příštím díle „bezdomovcem“? Nechte se překvapit!

 

Vaše – už opět vyčerpaná –  Jana